Rodiče vás od dětství vedli k zájmu o výtvarné umění?
Vůbec ne. Můj táta byl nástrojařem v Aeru Vodochody a máma pracovala ve stejné firmě jako prodavačka. Vyrůstal jsem na vesnici, v obci Veltrusy nedaleko Prahy v rodinném domku, který si rodiče zrekonstruovali. Otec rozuměl asi všem řemeslům, která kdy existovala, vedl mě tedy spíše tímto směrem, ovšem jeho vizi mé budoucnosti jsem nakonec úplně nepřevzal. Spíše mě to táhlo k počítačům. Rodiče mi koupili domácí počítač Sharp, což bylo v té době něco! Navštěvoval jsem počítačový kroužek ve Svazarmu a učil se programovat, svou budoucnost jsem jako dítě viděl v IT, ale tehdy se tomu ani tak neříkalo.
Nakonec jste ale studoval elektrotechnickou školu, takže na kariéru ajťáka jste měl slušně našlápnuto...
Takhle to bohužel nefungovalo, sice jsem věděl, že chci dělat v oboru, jenomže žádná počítačová škola tehdy neexistovala. Nejblíže k tomu mělo studium slaboproudu na elektrotechnické střední škole, kam jsem také v září 1989 nastoupil. Hned v prváku přišla revoluce a ta vše změnila. A mně záhy došlo, že o IT se toho na škole moc nedozvím. Zahraniční technika byla pro školní program materiálně i konceptuálně daleko, ale nezbylo nic jiného než obor Automatizace vodních přehrad nějak dostudovat.
Na střední škole jste prožil revoluci a pád komunismu, jaké to pro vás byly časy?
V patnácti letech jsem nebyl nijak politicky zorientovaný člověk. Rodiče poslouchali doma Svobodnou Evropu, otec měl problémy v zaměstnání, jelikož se po roce 1968 vymezil proti invazi. Věděl jsem, že komunisté jsou zlo, ale pochopitelně to nebylo středobodem mého života. V říjnu 1989 si mě pozval výchovný poradce, podíval se do mého průkazu a řekl mi: „Koukám na ty vaše známky a asi tu školu nedoděláte. Doporučil bych vám přestup na nějaký učňovský obor anebo na kuchaře. To můžu zařídit hned.“ V tu chvíli se mě to dotklo, učil jsem se na základce dobře, a tak jsem si říkal, proč bych měl odcházet ze střední školy už po měsíci? Za pár týdnů přišla revoluce. Angažoval jsem se ve stávkovém výboru a naštěstí všechno dobře dopadlo, já nakonec zůstal na škole a dostudoval ji. Byla to spíše taková škola života, poznával jsem více lidské charaktery než samotný obsah studia.
Jak důležitý pro vás byl rok 1989?
Velmi důležitý, důležitější jsem nezažil a už asi ani nezažiju. Změnil celý můj život. Kompletně jsem díky němu předčasně dospěl, prošel jsem si něčím, co mi pomohlo se nasměrovat, dal mi určité možnosti. Žiji ve světě, který je svobodný a tato hodnota je pro mě zásadní.
K podnikání jste se dostal hned po škole?
Po revoluci si rodiče pořídili obchod na hlavní třídě v naší obci a byli docela úspěšní. Jejich lahůdkářství bylo vyhlášené a přijížděli tam nakupovat lidé z širokého okolí. Trochu jsem jim pomáhal a právě díky tomu jsem se poprvé setkal s podnikáním.
V rodinném podnikání jste ale nezůstal...
Nezůstal, jelikož jsem jednou náhodou v autobusu potkal svého kamaráda, který dělal v reklamní agentuře a pozval mě k nim. Studio Lucas se jmenovala. Dávali mi příležitostnou tvořivou práci, což mě začalo bavit. Vyhrál jsem dokonce interní soutěž na kampaň, kterou si klient nakonec vybral. Po maturitě jsem tam hned nastoupil na plný úvazek, ale dlouho to netrvalo a s partou kolegů jsme založili vlastní agenturu. Řekli jsme si, že to zkusíme sami. A docela nám to šlo, měli jsme dost klientů i dost starostí, jak to tak bývá.
Co vás bavilo v prostředí reklamy?
Skvělý kolektiv, který jsme v agentuře měli i samotná tvůrčí práce, vymýšlení kampaní, kreativita, snaha být originální. Ale také velmi rychlá zpětná vazba od klienta či od spotřebitelů. Po nějakých letech, i když nám to fungovalo, jsem si uvědomil, že nastupující globalizace pro nás začíná uzavírat možnosti, protože mezinárodní klienti měli své vlastní síťové agentury, a my začali narážet. Mohli jsme se rozhodnout –buď se staneme součástí nějaké velké korporátní sítě, což jsem si ve svých 23 letech neuměl představit, anebo s tím něco uděláme. Já jsem nakonec svůj podíl prodal a agenturu opustil.
Následně jste se dostal do Mostu?
Měl jsem vlastně na pár let podnikatelskou přestávku, kdy jsem několik let působil jen jako manažer, nikoliv jako podnikatel. Když mne oslovil jeden z mých bývalých klientů, pan Antonín Koláček, abych se věnoval marketingu a obchodu hnědouhelné těžební společnosti, přišlo mi to jako velká výzva. Ten sektor byl v hluboké krizi, nebylo to odvětví jako telekomunikace či bankovnictví, které táhly na konci minulého století pozornost.
Co vás tam tedy drželo?
Práce v Mostě se celkem dynamicky vyvíjela a já si prošel různými zaměstnaneckými a poradenskými funkcemi. Přišlo mi, že je tam spousta potenciálu, protože firma byla velmi neefektivní, jak na straně vlastního řízení, tak na straně obchodu. Vymýšlel jsem, jak to zlepšit. Něco se mi podařilo prosadit, většinu ale ne. Po pár letech jsem pro Mosteckou uhelnou jako manažer přestal pracovat, najímali si mě jako externího konzultanta až do roku 2004. V té době jsem pracoval i pro jiné firmy.
Zprivatizoval jste Mosteckou uhelnou?
Tohle téma se často spojuje s mým jménem, pravda ale je, že jsem nikdy nic neprivatizoval, ani trafiku, natož doly. Nastoupil jsem jako manažer do Mostecké uhelné v době, kdy tam stát měl už jen minoritní podíl. Stát jej posléze prodal soukromé firmě Appian, která měla být investičním fondem. V roce 2005 jsem se stal investorem v těžební společnosti a byl jsem jedním z lidí, kteří si tehdejší Mosteckou uhelnou koupili právě od fondu Appian za peníze, které jsme si půjčili v bance. Žádná privatizace za mnou tedy nestojí, byla to běžná komerční transakce. Tehdejší Mosteckou uhelnou jsme začlenili do námi nově budované skupiny Czech Coal.
Jak zpětně vzpomínáte na roky strávené v energetice?
Bylo to velmi intenzivní období, kdy jsem si vyzkoušel, jaké je to řídit velkou společnost s mnoha zaměstnanci a viditelnou pozicí na trhu. Chtěli jsme těžební firmu přetvořit na energetickou firmu, vytvořit vertikálně integrovaný řetězec, kdy naším prodejním artiklem nebude jen vytěžené uhlí, ale i elektřina nebo teplo. Částečně se nám to povedlo, Czech Coal se stala jednou z větších, nestátních energetických skupin, mnohonásobně jí vzrostl zisk.
Nakonec jste ale Czech Coal prodali...
Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Měli jsme tu firmu a lidi v ní rádi, řídili jsme ji, měli jsme jasnou vizi, kudy jít dále, ale zároveň jsme viděli, že budoucnost využití hnědého uhlí není růžová. Byl jsem v té době prezidentem Evropské asociace uhelných producentů a importérů a z této pozice jsem měl dobrý přístup k administrativě Evropské komise, k poslancům Evropského parlamentu, ale i k řadě velkých energetických firem. To mi velmi otevřelo oči v otázce postavení uhlí v energetickém mixu EU. Bylo jasné, že v nastupující politice ochrany klimatu už pro uhlí nebude prostor.
Nevadilo vám tehdy, že se podílíte na oteplování planety?
Těžba hnědého uhlí započala v naší zemi před více než dvěma sty lety, jinde v Evropě ještě mnohem dřív. Byl to v té době pokrok, levná energie z uhlí se stala klíčovým prvkem industriální revoluce. Uhlí přineslo společnosti mnoho pozitivního, ale jako většina věcí, které utváří naše životy, nese s sebou i negativní aspekty. Každá mince má ostatně dvě strany. Do uhelné energetiky jsem vstoupil před více než dvaceti lety, kdy těžba klesala, ale přesto bylo hnědé uhlí pro českou společnost nezbytné, byla na něm závislá.
Stát v té době ve své energetické koncepci deklaroval, že hnědé uhlí je pro něj strategickou surovinou. Chtěl využívat levnou energii pro výrobu elektřiny a tepla, tak jako mnoho jiných zemí po celém světě. I dnes je podíl uhlí v energetice celosvětově velký, i když u nás jeho význam poklesl. Alternativy samozřejmě existují, můžeme vyrábět vše z obnovitelných zdrojů či plynu, který emituje poloviční emise CO2 nebo z jádra, kde zase nevíme, co s odpadem a zda-li umíme elektrárny vždy uhlídat před nějakým útokem. Každopádně jsou to alternativy dražší a nikomu se moc nechce platit více, proto se celý proces dekarbonizace natahuje v čase, aby se spotřebitelé mohli adaptovat.
Nejedná se o závislost investorů na uhlí, ale o závislost spotřebitelů na levné energii. Investoři si alternativy pro investice najdou mnohem rychleji. Na působení v Czech Coal vzpomínám moc rád, byla to velká výzva, hodně jsem se naučil. Potkal jsem ve společnosti spoustu skvělých a kvalifikovaných lidí, samotný povrchový důl je sofistikované technické dílo, které se neustále proměňuje a vždy jsem měl veliký respekt k umu lidí, kteří dokázali provoz řídit a pracovat v něm. Jako jedna z prvních firem jsme aplikovali dnes běžné principy Corporate Social Responsibility (CSR), měřili jsme náš dopad na životní prostředí a benefity, které naopak společnosti přinášíme. Vnesli jsme do firmy kulturu transparentnosti a otevřené komunikace s okolními obcemi a krajem, ve kterém jsme působili. Vytvořili jsme z Czech Coal prosperující firmu, kterou jsme nakonec úspěšně prodali a peníze investovali do jiných oborů, například do obnovitelných zdrojů energie a chemického průmyslu. Celosvětová shoda nad nezbytností omezit emise CO2 vznikla podpisem Pařížského protokolu o ochraně klimatu v roce 2015, tedy pět let poté, co jsme uhelný byznys opustili.
S Mosteckou uhelnou je spjata celá řada skandálů, někteří mluví o tunelu během privatizace, několik lidí bylo nakonec odsouzeno za podvody. Jak se stavíte k takovým kauzám?
Jak už jsem zmínil, já ani moji současní partneři v bpd partners nikdy nic neprivatizovali. Ano, je pravda, že MUS (Mostecká uhelná společnost – pozn. red.) na konci 90. let ovládla skupina osob kolem pana Koláčka, která vytvořila fikci, že za skupinou Appian, která byla vlastníkem MUS, stojí američtí investoři. Byla to lež, ovládali totiž firmu sami. Já jsem nikdy nebyl nijak do struktury Appian Group zapojen, ani jako vlastník ani jako manažer, pracoval jsem vždy jen pro důlní společnost a řešil obchodní a marketingová témata. O existenci spletence firem kolem Appianu jsem se poprvé dozvěděl až v roce 2007 prostřednictvím vyšetřování švýcarské prokuratury, která se zajímala o účetnictví jedné z firem ze skupiny Czech Coal. Najali jsme právníky, kteří nastudovali spis a jednoznačně nám doporučili se přihlásit ke škodě. To jsme nakonec učinili a vystupovali jsme v rámci médii sledovaného švýcarského procesu jako poškozená strana. Obdobně vystupuje společnost Czech Coal Services, která je právním nástupcem původní Mostecké uhelné rovněž u právě probíhajícího soudního řízení proti panu Koláčkovi a spol. v České republice.
Pan Koláček nicméně stále tvrdí, že jste ho podvedli a dlužíte mu peníze za prodej akcií Czech Coal. Dokonce na vás podal trestní oznámení.
Ano, to říká. Podíly od pana Koláčka jsme koupili v roce 2008, do dvou let poté jsme doplatili kupní cenu, od té doby o celé věci čteme jen v médiích, nikdo po nás žádnou pohledávku nevymáhá. Neexistuje žádný soudní spor, kde bychom se přeli o nějaké peníze. Nikomu nic nedlužíme, je to nesmysl. Policie podnět od pana Koláčka dostala dokonce několikrát a celou věc prošetřila s tím, že trestný čin se nestal. Pro mě osobně je to ukončená věc.
Po prodeji Czech Coal jste s Vasilem Bobelou a Janem Dobrovským založili bpd partners. Říkáte o sobě, že jste family office, co přesně to znamená?
Inspirovali jsme se modelem správy majetku mnoha rodin ve vyspělých ekonomikách, posláním bpd partners je dlouhodobá správa majetku našich rodin s generačním přesahem. Naše portfolio má dlouhodobý investiční horizont, nejsme zkrátka investiční firma, která valí jednu transakci za druhou a přeprodává firmy.
Proč podnikáte společně? Většina podnikatelů přece investuje buď samostatně anebo se sdružuje s jinými partnery na jednotlivé transakce.
Známe se hrozně dlouho, je mezi námi důvěra, prožili jsme spolu i těžké chvíle a víme, že se na sebe můžeme vzájemně spolehnout. Víme, že v naší spolupráci se sčítají inteligence, jsme každý jiný, máme jiné životní zkušenosti, vyhovuje nám, že se můžeme o pohledy na společnost, ekonomiku a náš byznys podělit a třeba se i trochu pohádat.
V čem všem dnes bpd partners podniká?
Jedním z našich investičních pilířů jsou nemovitosti. Máme v nich zatím jen regionální ambice, jelikož si myslíme, že úspěšným developerem můžeme být jen ve městě, ve kterém žijeme nebo ho velmi dobře známe. Podnikáme v Praze a u toho zřejmě i zůstaneme. Stavíme kancelářské budovy a rezidenční nemovitosti, velmi úzce spolupracujeme s developerem Radkem Pokorným a jeho týmem.
Ještě se prosím zastavme u chemie. Mohl byste přiblížit, jaké máte plány s Draslovkou Kolín?
Tady máme globální ambice, Draslovka Kolín je inovativní chemická společnost s více než stoletou zkušeností v oblasti výroby kyanovodíku, který je vstupní surovinou pro výrobu mnoha industriálních specialit. Našimi zákazníky jsou těžaři vzácných kovů či gumárenské firmy vyrábějící pneumatiky. Dalším produktovým segmentem jsou fumiganty. Naše nové produkty mají ambici nahradit staré a environmentálně škodlivé produkty v oblasti strukturální fumigace, tedy likvidace škůdců například v mlýnech a skladech, ale i jinde. Dále pak v oblasti ošetření dřeva při exportu do jiných biosekuritních zón či pro oblast fumigace půdy před zasetím vybraných plodin, jakými jsou jahody či mnoho druhů zeleniny. Draslovka přináší do oblasti fumigace velikou změnu, přicházíme s látkami, které jsou environmentálně velmi příznivé z pohledu ochrany půdy, spodních vod, klimatu či ozónu, jsou účinné a současně jsou cenově konkurenceschopné. Právě díky divizi fumigantů věříme, že se nám podaří vybudovat z Draslovky rostoucí, úspěšnou a globální firmu.
Chemie v mnoha ohledech budí rozpaky, Draslovka navíc vyrábí toxické látky. Jak tohle vnímáte?
Už dlouhou dobu žijeme v industrializované společnosti. Rozvoj chemie po druhé světové válce výrazně snížil náklady na pořízení mnoha produktů ve všech oblastech lidského života a zásadně přispěl ke snížení chudoby ve světě. Nyní poznáváme, že ne všechny chemické produkty jsou k přírodě či lidskému zdraví šetrné. Nahrazují se postupně a tak rychle, jak to jde. Draslovka přináší na trh novou generaci chemických produktů, které jsou environmentálně šetrné, při aplikaci jsou však toxické, protože účelem třeba právě zmiňovaných fumigantů je zahubit různé patogeny, plísně či brouky.Ty například nechceme transferovat mezi kontinenty, jinak by se nám začala rozpadat naše lokální biosféra. Špatných příkladů, jako bylo nežádoucí rozšíření asijských vos v Evropě, máme dost a ty jsou právě způsobeny nedostatečným ošetřováním zboží, transferovaným přes oceány. Říká se tomu biosekuritní ochrana. Tento globální problém umí Draslovka dobře řešit, při dodržení všech zásad aplikace specializovanou firmou nejsou lidé v žádném riziku, látka splní svůj účel, připraví zboží na export a přirozeně se rozpadne ve vzduchu či ve vodě na deriváty molekul uhlíku a draslíku, které jsou v přírodě běžné a prospěšné.
Zmiňoval jste globální ambice. Jak jste s růstem daleko?
Více než 90% produkce Draslovky směřuje do zahraničí, neustále rozšiřujeme výrobní kapacity, naše možnosti růstu v Kolíně už jsou omezené, a tak připravujeme výstavbu nových závodů na jiném místě v Evropě a v USA. Vedle toho se snažíme růst vertikální integrací v oblasti fumigantů a agrochemie, dnes jsme fumigační jedničkou v Jižní Africe, máme velice dobrou pozici v Pacifiku, v současné době vedeme desítky registračních řízení na naše nové látky po celém světě.
Draslovku ale nevlastníte sami, je to tak?
To je pravda, do Draslovky jsme vstoupili před devíti lety. Společnost na konci devadesátých let převzal Pavel Brůžek starší v totálně zoufalém stavu a provedl s ní ukázkovou restrukturalizaci, zmodernizoval výrobu, zaměřil se na nové produkty v oblasti agrochemie. Postupně do firmy přivedl své dva syny. Kolem roku 2010 hledali nového partnera, který by firmě dal nejen finanční stabilitu, ale i schopnost realizovat mezinárodní expanzi. Partnerství s rodinou Brůžků je pro mě jedno z nejcennějších poznání posledních let, jsme nejen obchodní partneři, ale také přátelé. Pavel Brůžek mladší je dnes předsedou představenstva bpd partners a s rodinou Brůžků investujeme i do jiných oblastí, jako jsou startupy.
Startupy přitom nemusí být tak stabilní byznys jako chemička s globálním přesahem. Co vás na nich láká?
Jsme někde na začátku digitální revoluce, internet a supervýkonné počítače zásadně mění všechny oblasti lidského života. Nemáme vůbec tušení, kam až změny mohou dojít a my chceme být jednoduše tam, kde se změny začínají tvořit. Chceme trendům rozumět natolik, abychom dokázali naši investiční strategii přizpůsobit, nechceme ale být příliš široce rozkročeni napříč mnoha odvětvími. Proto investujeme do nových firem v oblasti biotechnologií a agro inovací, tedy do oblastí, kde máme interní expertízu díky našemu silnému R&D (research & development, tedy výzkum a vývoj – pozn. red.) v chemickém průmyslu. Jsme investory v 15 společnostech v USA, EU a v Izraeli, našemu portfoliu se daří velmi dobře, věříme že několik z těchto firem může mít opravdu velký komerční úspěch. Je fascinující vést dialog s mladými týmy vědců, kteří mají nejen silnou vizi a kompetenci měnit svět, ale jsou také schopni tuto vizi realizovat.
Proč vás baví podnikat?
Postupem času se mi pohled na podnikání proměnil. Úplně ze začátku to pro mě byl způsob, jak si vydělat na byt. Potom jsem to bral jako plnění určité výzvy, kdy upravujete něco, co si koupíte, posunete firmu dál a zase ji prodáte. Teď vnímám získávání peněz jako prostředek pro to, abych mohl vytvářet projekty, ve kterých vidím smysl a o kterých si myslím, že mohou posouvat společnost dál kupředu. Jsou jimi především Post Bellum a Kunsthalle Praha.
Čím vás zaujalo Post Bellum?
Tím, že dokumentuje příběhy totalit dvacátého století v naší zemi. Pokud totiž nepochopíme svoje dějiny jako Češi a neuvědomíme si, co nás obklopovalo a co nám umožnilo, že tu vlastně jsme, tak se nemůžeme správně rozhodovat v budoucnosti. Výpovědi lidí, kterým totalitní režimy dvacátého století zasáhly do jejich životů, jsou pamětí národa, připomínají nám, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí.
Jak jste se s vaší ženou Pavlínou dostali k umění?
Ani jeden z nás nevyrostl v rodině sběratele nebo umělce, takže jsme si cestu k umění hledali sami. Jako první jsme si koupili obraz jedné méně známé slovenské autorky, postupně jsme začali nakupovat častěji a najednou jsme měli více obrazů, než se mohlo vejít k nám domů. V tu chvíli jsme si řekli, že už jsme asi trochu sběratelé, začali jsme jezdit po veletrzích, na výstavy současných umělců po Evropě, navštěvovali jsme aukční domy a když se nám něco líbilo, koupili jsme to. Časem jsme sbírku začali rozšiřovat koncepčně a dnes o ni uvažujeme institucionálně, má to svůj vývoj. Hodně cestuji díky podnikání, což mi dává výhodu kombinovat umění a byznys během cest. Většina literatury, kterou čtu, se týká umění. Faktem je, že se z projektu Kusthalle Praha stalo něco, co již mnoho let významně obohacuje náš život.
Ne každý sběratel má ale potřebu vybudovat museum nebo kunsthalle. Co vás k tomu vedlo?
Kultura vzkvétá tehdy, pokud je v kontaktu se světem, potřebuje rozhled a místo. Každá země je tak rozvinutá a vyspělá, jak vypadá její kultura. Potřebujeme více kontaktů se světem v oblasti kultury a výtvarného umění, potřebujeme více kulturních institucí, které umění prezentují. Misí naší rodinné nadace je propojovat lokální umění a komunity s mezinárodním uměním a scénami v okolních zemích i po světě. Naplňování této mise odpovídá koncepci naší sbírky, kontextualizujeme díla české linie sbírky s vybranými díly mezinárodní provenience. The Pudil Family Foundation podporuje řadu projektů, které pomáhají dialogu mezi lokálním a mezinárodním uměním u nás i v zahraničí. Pochopitelně hlavním projektem je pak příprava otevření nového místa pro současné a moderní umění, tedy Kunsthalle Praha.
Jakým místem podle vás bude Kunsthalle Praha?
Místem pro setkávání lidí, otevřenou institucí, která nabízí program krátkodobých výstav z oblasti současného a moderního umění v historickém centru Prahy. Chceme být prostorem, kde se setkává mezinárodní a lokální umění. Otevřeme zkraje roku 2022.
A financovat ji budete jak?
Jsme zakladatelé projektu, do otevření tak projekt financuje naše rodinná nadace. I poté jsme ale připraveni instituci nadále finančně podporovat, věříme, že si k nám najdou cestu jak lidé, co už na výstavy chodí pravidelně, tak i ti, co přijdou poprvé či po delší době. Příjmy ze vstupného či především příjmy od lidí, kteří se rozhodnou stát se členy Kunsthalle Praha, budou podporovat naše výstavní a edukační programy. Vybudovat širší členskou základnu je náš dlouhodobý cíl. Věříme, že návštěvníky přesvědčíme, že být členem Kunsthalle Praha není jen o slevě na vstupném, ale především o sdílení zážitků s lidmi s podobným zájmem v rámci jejího bohatého programu. Členství je pro nás partnerství a vztah a já věřím, že mnoho lidí se k nám přidá. Dále počítáme s příjmy od komerčních partnerů a jednotlivců, pro které chceme v budově pořádat eventy spojené s uměním, budeme navíc provozovat restauraci, kavárnu a designový obchod.
Jak tedy lidé poznají, kam přesně jejich peníze půjdou?
Předně jsme neziskovou organizací, veškeré příjmy se tak použijí na výstavní a edukační programy Kunsthalle Praha. Jsme organizací nevládní, což nám umožnuje být zcela nezávislí na státu a jeho pravidlech hospodaření nebo různých politických tlacích. Snažíme se v Kunsthalle aplikovat profesionální principy řízení, které se v předních kulturních institucích osvědčily, v neposlední řadě budeme každý rok publikovat výroční zprávu, kterou bude auditovat jedna z větších auditorských firem.
Proč jste se v případě Kunsthalle rozhodli právě pro pražský Klárov?
Byla to poměrně jasná volba. V našem developerském oddělení se objevil projekt na Klárově, prodávala se budova bývalé Zengerovy trafostanice. Pochopili jsme, že taková příležitost se už nebude opakovat. Jedná se o naprosto výjimečnou lokalitu s industriální budovou, která ztratila svou funkci a byla v zoufalém technickém stavu. Na jednu stranu je smutné, že s ní za komunistů nakládali takovým způsobem, na druhou stranu nám to ale dalo příležitost konvertovat ji na něco úplně jiného. V historické zóně Pražského hradu vám dovolí takto masivní konverzi pouze v případě, že objekt je ve velmi špatném stavu, což byl právě tento případ.
Právě rozsah rekonstrukce je ovšem předmětem některé odborné kritiky. Netrápí vás to?
Město je živý organismus, musí se vyvíjet. Samozřejmě všichni chceme zachovat charakter, který Praha má a že je dost toho, co bychom měli chránit. Zároveň je to ale město, které slouží lidem. Město potřebuje prostory, které jsou současné a zejména to Praze podle mě chybí. Jsem pyšný, že Praze přineseme stavbu, která není současná pouze v ohledu architektury, ale i funkce. Věřím, že až budovu otevřeme, tak budou lidé nadšeni, i když třeba ne všichni a ne hned. Ostatně, když otevírali Eiffelovu věž, byly kolem ní velké demonstrace, město si ale časem zvyklo a pyšní se jí. Centre Pompidou v Paříži také nebylo přijato dobře a dnes je ukázkou skvělé architektury. V Praze jsme se zase dodnes nesžili s Tančícím domem, přesto ale přibývá jeho příznivců. Nechci říct, že Kunsthalle musí být pýchou Prahy, budeme samozřejmě šťastni, pokud ano, ale v první řadě si myslím, že to bude velmi kvalitní budova.
Muzea ve světě aktuálně hledají svojí novou identitu. Snaží se reflektovat významné společenské trendy a výzvy, jakými jsou např. vypořádání se s kolonialismem, rasismem, otázkami genderu apod. Jak se k těmto tématům budete stavět v Kunsthalle Praha?
Chceme být těmi, kteří dávají umělcům a veřejnosti možnost dialogu, ať už nad politickými či společenskými tématy. Chceme být fórem, kde lidé budou o daných tématech mluvit, místem kde se spíše překlenují názorové rozdíly, nežli kopou nové příkopy. Naše role je hostitelská, budeme se snažit dbát na etiku dialogu, vylučovat určité radikální postoje, protože podpora komunismu a fašismu rozhodně není něco, co Kunsthalle Praha bude vítat. Kulturní instituce není politická strana, nečekejte od nás tedy agitační roli ve prospěch nějakého domnělého nového dobra.
Řekněte jediný, ten hlavní důvod, proč by lidé měli navštívit Kunsthalle Praha.
Věřím, že to bude živé místo, kde se budou cítit dobře.
